Mengele, Mareš a uruguayský agresivní homosexuál, který byl velvyslancem v Praze

Dlužno dodat, že podle informací residentury StB v Montevideu, tamní ministerstvo zahraničí zvažovalo ke konci roku 1973 zrušení generálního konsulátu v Západním Berlíně. Zdá se, že ani v tomto případě spíše nešlo o nějaké ideologické motivy, ale spíše o úsporné opatření, jakkoliv šlo o zastoupení, kde pracovali pouze dva diplomaté.

Svazky československé kontrarozvědky promlouvají

Zmiňované přesné datum odletu uruguayského diplomata najdeme totiž v jednom specifickém zdroji, kterým je Archiv Bezpečnostních složek (ABS), v němž jsou mj. přístupné spisy vedené bývalou československou tajnou policií StB. A máme v tomto případě možnost čerpat až ze dvou zdrojů, které se navzájem doplňují. Jedním je svazek vedený I. Správou SNB (tedy zahraniční rozvědkou, jde o tzv. objektový svazek  s reg. č. 11499) zaměřený na uruguayské Ministerstvo zahraničních věcí. Je popsán jako Informace o diplomatech, mezinárodní vztahy z pohledu Uruguaye. V něm je několik záznamů týkajících se Infantozziho. A pak existuje ještě další svazek zabývající se výhradně osobou uruguayského tituláře v Praze, jde o svazek se signaturou KR-631486 vedený II. Správou SNB, čili kontrarozvědkou. Obě správy samozřejmě byly součásti StB. Dokumenty tudíž, bylo-li to nutné, proplouvaly oběma součástmi StB.

Nemá smysl důkladně popisovat celý obsah obou zdrojů, soustředíme se jen na tom podstatném. Tato exklusivní (v tom smyslu, že až do pádu komunistického režimu byla přísně tajná a přístup k ní byl velmi omezený) dokumentace byla pořízena zpravodajskými službami. Čili je zde logický předpoklad, že pokud ony informace měly být použitelné a využitelné, musely být pravdivé.

Kontrarozvědka jaksi automaticky přistupovala ke sledování každé osoby z demokratického Západu, která se na delší dobu ocitla v Československu. Základním předpokladem bylo zjištění, zda daná osoba neprovozuje špionáž. Proto takřka hned po příjezdu diplomata či obchodníka anebo vědce ze svobodného světa kontrarozvědka nasadila na takovou osobu své sledovací prostředky, agenty, informátory a jiné zdroje. Stejně tak tomu bylo i v případě Infantozzi Soby, kterému kontrarozvědka přidělila krycí jméno "Jasov". Význam tohoto krycího jména mi v souvislosti s uruguayským diplomatem uniká. 

Spis měl původně 142 stran, ale část z nich byla skartována, v dnešní podobě má 88 stran. Rozhodnutí o zavedení pozorovacího svazku na tituláře urug. Zastupitelského úřadu v Československu potvrzuje, že důvodem bylo "podezření ze špionážní činnosti".

Ještě před příletem diplomata do Prahy II. Správa obdržela od rozvědky zprávu o tom, o koho jde. Residentura v Montevideo shromáždila základní a poměrně důkladné informace. Čili už v březnu roku 72 kontrarozvědná služba věděla, že Uruguay bude zastupovat vydíratelná, avšak poměrně důležitá osoba. Mimochodem, residentura tento záznam zpracovala 1.3.a náčelník odboru 12. II. Správy informaci obdržel 9. března roku 1972. To uvádím pro vysvětlení, že ani ve zpravodajských službách ve druhé polovině 20. století obrat informací nebyl kdoví jak rychlý (vyjma informací označených slovem BLESK).

Podívejme se však na to, co se českoslovenští zpravodajci v Montevideu dozvěděli:

Infantozzi Soba

• Má za sebou dlouhou právnickou kariéru, ale jeho odborné znalosti jsou na velmi nízké úrovni, z důvodu pracovní neschopnosti byl nucen opustit zaměstnání (to vrhá trochu světlo na případ z Nueva Helvecia)
• Politicky patří ke skupině Pacheco (jde o Jorge Pacheco Areco, presidenta Uruguaye v letech 1967 – 1972)
• Příbuzensky je propojen s rodinou nynějšího presidenta BORDABERRYHO, oženil se totiž s jeho sestrou v době, kdy Bordaberry byl senátorem za stranu Blanco.

A teď to nejpodstatnější, cituji: "Z důvodu jeho pohlavní úchylky a z toho vznikajících mravnostních skandálů došlo v manželství k separaci a proto nemá s rodinou Bordaberryho dobré osobní vztahy."

• Jde o perversního homosexuála, který skandálůním způsobem obtěžuje mladé muže (…) jedná často bez jakékoliv sebekontroly a způsobuje veřejné skandály, které musely být v minulosti ututlávány.
• Jako diplomat se vždy zabýval šmelinami ve velkém rozsahu (…)

Tyto dosti úderné informace rozvědčík v Montevideu shromáždil od několika svých pramenů, mezi které patřil i nejvýkonnější agent StB v Latinské Americe, levicový politik Vivian Trías, s krycím jménem "Rios".

Do Prahy měl dorazit ze Salvádoru, kde byl velvyslancem.

Přidejme ještě jednu informaci, kterou obdržela II. Správa pracující nad Infantozzim od své sesterské organisace v Montevideu. Rozvědka se v říjnu 72 hlásila, že se uruguayské státní orgány dozvěděly o karikatuře otištěné v blíže neurčeném západoněmeckém časopise, která vykresluje Infantozziho, tituláře Uruguaye v Praze, jako homosexuála. Tuto karikaturu se mi, žel, nepodařilo na internetu dohledat. Ale zprávu o ní podalo urug. ministerstvo vnitra ministerstvu zahraničí, čili zřejmě nešlo o výmysl.

Základním informačním zdrojem z uruguayské ambasády v Praze byl agent "Sláva" , který byl jako tajný spolupracovník kontrarozvědky vedený od roku 1969. Zajímavé je, že jako datum uložení svazku tohoto tajného spolupracovníka v Archivním protokole agenturních svazků a spisů spolupracovníků je uvedeno 28.3.1991. V každém případě jisté je jen to, že jeho spis vedený StB není nyní dostupný. Ale víme, že šlo o dlouholetého pracovníka z řad čs. občanů na uruguayském zastupitelském úřadě, který věrohodně a spolehlivě informoval StB o dění na ambasádě.

Od "Slávy" se tudíž StB dozvěděla i o homosexuálních příhodách tehdy 46 letého šohaje z Uruguaye, které zde nebudu podrobně popisovat, jakkoliv je StB potvrdila i prostřednictvím úředních výslechů jeho československých sexuálních partnerů, které jsou součástí svazku.

Nemá smysl se pouštět do podrobností typu "začal mě osahávat na nohou a přirození… chytil mě přirození a stisknul." Důležité je to, že StB tyto kontakty (zadokumentované byly dva, ale patrně jich bylo více, což vyplývá ze svědeckých výpovědí) podchytila.

I když II. Správa byla informována o tom, že homosexualita Infantozziho je známa uruguayským úřadům, přesto se pokusila o jeho získání na základě kompromitace. Záminku jí k tomu poskytl sám "Jasov" a to tím, že oznámil VB, že je vydírán československým občanem a v této souvislosti požádal o policejní ochranu, neboť měl podezření, že onen vyděrač je ozbrojen, protože mu prý vyhrožoval pistolí. Homosexualita jako taková tehdy už nebyla trestná (pokud se netýkala nezletilých a nebyla spojena s kuplířstvím), ale vydírání trestným činem bylo a StB se toho chytla. Vysvětleme, že jeden z československých sexuálních partnerů dostal od Infantozziho 500 dolarů na usmířenou, ale onen občan v jakémsi pohnutí mysli mu napsal dopis, že žádá 1500 dolarů, jinak, že ho udá. Toho se Infantozii viditelně zalekl a věc ohlásil VB.

Právě tento motiv chtěla StB využít k získání diplomata ke spolupráci. Major Bohuslav Málek uskutečnil s uruguayským velvyslancem dvě schůzky – to bylo na jaře roku 1973, nedlouho před odjezdem případného agenta. Přitom StB již věděla o jeho odvolání. Patrně II. Správa chtěla zkusit získat spolupracovníka, kterého by následně předala rozvědce. Major StB (náčelník 1. oddělení 12. odboru II. Správy) "Jasnovovi" oznámil, že vyšetřování případu vydírání bylo čs. bezpečností skončeno a že se v něm potvrdila jeho homosexuální činnost. Jenže jde hlavně o to vydírání a to musí být řešeno soudně, což asi pro diplomata nebude moc komfortní, protože při přelíčení vyjde vše najevo. Bude z toho skandál. Do té doby "Jasnov" podle líčení Málka reagoval vcelku klidně, ale když se zmínil o tom, že čs. orgány vědí o jeho odvolání zpět do Montevidea, bylo vidět, že znervózněl a najednou měl naspěch a chtěl schůzku pod falešnou záminkou rychle ukončit. Málek na něho dál netlačil.

Pak v záznamu napsal, že "by se SNAD dala využít už jenom obava JASOVA, aby se úřady v Uruguay nedozvěděly o jeho homosexuální aféře v Praze (…)" a přemítal, že by se dalo s pomocí jeho sexuálních partnerů "vyvolat na dohodnutém místě s JASOVEM nějakou skandální scénu, které bychom mohli využít k jeho kontaktu a položení přímé nabídky ke spolupráci".

Jenže tato úvaha z pera (psacího stroje) důstojníka StB vznikla 5.4. a v květnu (26.) JASOV z Prahy definitivně odletěl. Takže to StB prostě nestihla a možná i vzhledem k již zmíněným okolnostem to ani stihnout nechtěla. Jistě, v návrhu náčelníka oddělení bylo použití klasické a funkční metody – pokud se skandální scéna měla odehrát na dohodnutém místě, je z toho zřejmé, že tam by StB měla veškerou operační techniku a scénu by nahrála.

Nic naplat, byť byl zkompromitovaný, byť byl vydíratelný, nebyl učiněn další pokus nějak to využít. Možná StB správně usoudila, že pro rozvědku po vyhazovu z MZV bude vlastně málo užitečný, jakkoliv jeho rodinné konexe a známosti dávaly jisté naděje. Upřímně řečeno ty šance byly minimální.

Podívejme se na to takto: měl se snad pravicový president země (záhy pod vládou pučistické vojenské junty) zastávat skoro švagra buzeranta? Se kterým byl nota bene pohádaný kvůli své sestry, kterou ten teplouš vlastně ošidil? Jiný vlivný přítel Infantozziho (Pacheco, bývalý president) byl po puči uklizen na ambasádu ve Španělsku, pak ještě v USA a Švýcarsku – až do roku 1982 byl mimo Uruguay.

Nevím, co se s Oscarem Maria Infantozzim Sobou dělo po roce 1973, jediné, co je jisté je to, že zemřel v roce 2010 v Madridu. Jisté je také to, že v tomto období neměl již nic společného s StB a asi ani s Československem.

Jistě, president Bordaberry byl bezesporu jedním z hlavních aktérů státního převratu, který byl jednoznačně antikomunistický, ale to se stalo až 27. června téhož roku. Ve vyhazovu velvyslance tudíž ještě nejspíše nešlo o úmyslné poznamenání (degradaci) diplomatických vztahů s Československem, nebyl to akt antikomunismu, nýbrž spíše morální znechucení, které vedlo k dosti ráznému kroku. Nicméně výše uvedené "neoficiální" zdůvodnění také dokonale zapadá do toho, co tvrdí svazek vedený StB na nešťastného diplomata. Navíc záznamy rozvědky z té doby (tedy období 1973 a další roky) z Montevidea potvrzují, že Uruguay tváří tvář ekonomické krisi měla zájem na dobrých obchodních stycích se socialistickými zeměmi, šlo hlavně o prodej vlny a masa.

Chargé d`affaires na velvyslanectví byl po roce 1936 jakýsi Lazaro a od roku 1976 Heber Martinez Muscio. Čili pravdou je to, že post velvyslance Uruguaye nebyl v Československu obsazen až do roku 1980, kdy se v Praze zjevil "Páter", čili mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Juan Alberto Buccino Clerico, rovněž sledovaný StB (odtud onen "Páter", což bylo pro něj vybrané krycí jméno), ale to je již jiný příběh…