Sovětská agentka v Montevideu

Žeňa Dumnova poznala svého budoucího manžela ve 40. letech minulého století v Moskvě, kde studovala na umělecké škole. Svého budoucího manžela poznala v moskevském metru a zdá se, že to byla láska na první pohled. Mario Jaunarena tehdy dlel v Moskvě krátce a plnil funkci  tajemníka uruguayské ambasády. Po třech měsících intensivní známosti se chtěli vzít, ale tehdy to bylo nemožné, sovětští občané neměli prakticky žádnou legální možnost se ženit s cizími (zvláště západními) státními příslušníky. Nicméně k uzavření sňatku došlo na jednom z moskevských obvodních úřadů, bez svědků, prostě jen tak, daná úřednice je dle toho, co píše ve své knize Sergio Israel, jednoduše úředně oddala, aniž by cokoliv řešila.  Od roku 1938 až do listopadu 1953 přitom platil zákon přísně zakazující takové sňatky.  Tehdy každý sebemenší kontakt s cizincem byl v SSSR vnímán jako kontakt s imperialistickým špionem, ostatně tento přístup se ani po jistém uvolnění poměrů (po XX. sjezdu komunistické strany, revolučním a formujícím prožitkem byl Světový festival mládeže a studenstva v Moskvě v roce 1957)  až tak moc nezměnil. Problém nastal tehdy, když novomanželé chtěli opustit Sovětský svaz. Uřady zabavily Jevgeniji její pas a zdálo se, že ji prostě neumožní vycestovat se svým legálním manželem ze země. Tehdejší vyslanec Uruguye v SSSR Emilio Frugoni ve věci svého tajemníka intervenoval na nejvyšších místech, případ se dostal až k samotnému Molotovovi, ministru zahraničí Sovětského svazu a nakonec v roce 1945 Sověti dali Dumnové povolení vycestovat.  Znamenalo to, že se musela vzdát sovětského občanství, ale mohla se vydat se svým mužem do svobodného světa.  Tuto informaci, kterou jsem čerpal z uruguayských zdrojů, však vyvrací ruský autor nejen S. Israel, ale i K. A. Chačaturov, který píše, že naopak - v důsledku jistého administrativního chaosu, Dumnova odjela se sovětským pasem a zůstala tedy občankou SSSR. Dodejme, že celá ta administrativně-právní bitva o mladé novomanžele a jejich svobodu opustit SSSR trvala celý rok. 

V době naprosté isolace SSSR od svobodného světa (byly to časy Stalina a Berii) je nutné brát tuto výjimku (možnost provdat se za cizího státního příslušníka a legálně vycestovat) nikoliv jako gesto sovětského humanitarismu, ale spíše jako souhlas k vysazení agentky v cizině.  E. Dumnova zcela nepochybně musela dostat souhlas k opuštění Sovětského svazu teprve poté, kdy se zavázala, že bude spolupracovat jako agentka s tehdejší sovětskou zpravodajskou službu (pozdější KGB). Je dosti pravděpodobné, že i dříve, kdy byla "jen" milenkou, již byla nějakým způsobem úkolovaná tajnou policií, které nemohlo uniknout, že se mladá občanka, která ani nebyla členkou Komsomolu, stýká s imperialistickým diplomatem - taková byla tehdejší praxe a je spíše naivní si myslet, že to mohlo vypadat jinak a že byla skutečně jen mladou studentkou, která se nešťastně zamilovala do cizího státního příslušníka. Opak však tvrdí již zmíněný K. Chačaturov, který naopak thesi, že mohla být agentkou, považuje za zcela nesmyslnou a vlastně nehoráznou lež. K tomuto  autorovi se ještě vrátím. Poskytuje totiž mnoho zajímavých informací, které jinde nelze najít a navíc je opravdu osobou povolanou.

Za povšimnutí stojí zpráva, kterou tajemník  Mario Jaunarena, zaslal z Moskvy do ministerstva zahraničí, 23. prosince 1945. Po ukončení druhé světové války Jaunarena uvedl, že "nacistický a sovětský režim jsou podobné", tvrdil, že je spojovala touha ovládnout celý svět. (https://www.infobae.com/cultura/2024/09/14/la-operacion-secreta-que-desmantelo-las-redes-comunistas-en-uruguay-y-el-montonero-argentino-que-cayo-por-ella/). Toto uvádím jako ilustraci, že si totiž uruguayský diplomat uvědomoval čím je reálný socialismus v Sovětském svazu a neměl žádní iluse.  Byl tehdy v názorové shodě se svým nadřízeným, kterým byl E. Frugoni.

Dumnova, jak tvrdí takřka všichni, kteří ji poznali, byla okouzlující, svůdnou  ženou (v jednom ruském televisním pořadu natočeném nedávno dokonce zaznělo, že to byla koketa) a měla jistě silnou osobnost, protože její manžel se v roce 1957 se připojil ke komunistické frakci uvnitř Socialistické strany  a za vlády S. N. Chruščova spolu se ženou odjeli na nějakou dobu do Sovětského svazu. Ten pobyt v zemi sovětů ho inspiroval k napsání několika poměrně optimistických textů a nové sovětské politice. Lze to vnímat tak, že chruščovovská destalinisace a jakýsi závan o něco větší svobody v SSSR na manžele hluboce zapůsobily, rázem zapomněli na příkoří, která v na přelomu let 44/45 prožili a stali se z nich obou horliví stoupenci sovětského modelu reálného socialismu.

V 60. letech opět již v Montevideu Dumnova bedla aktivní levicový život, kreslila karikatury do levicového časopisu Marcha, vedla kurs ruštiny v Urugaysko-sovětském institutu, byla aktivní i politicky. Na počátku 60. let se aktivně podílela  (spolu s manželem) na snahách o sjednocení všech levicových a marxistických sil, aby vznikla jednotná strana, která by se mohla dostat do parlamentu.

V té době již byla zcela jistě monitorována tajnou službou a správně identifikována jako možné ohrožení. 

O tom, co dělala v 60. a na poč. 70. let v Montevideu se dočteme např. v práci ruského autora Sergeje Balmasova, který v knize Ruský bodák v cizích službách (2017) píše toto (uvedu delší citát v překladu google):

"Například bílá emigrantka* Jevgenia Dumnova, která se zde v roce 1945 provdala za tajemníka uruguayské diplomatické mise Maria Jaunarena, který, jak se ukázalo, byl úzce spjat s levicovými městskými partyzány, Tupamaros (Hnutí Tupac Amaru [791] ).

Jeho militanti vyvlastnili banky, unesli velvyslance, vzali rukojmí z řad zástupců majetných a vládnoucích "tříd a poslali je do podzemních věznic, které vytvořili.

Sama Evgenia Dumnova (podzemní přezdívka "Margarita") byla spojkou v jejich armádě a měla na starosti bezpečný dům "Tupamaros", kde spolu s manželem bydleli ve stejnou dobu. Tam také ukrývala podzemní bojovníky a partyzány.

S pomocí zde instalovaného speciálního vybavení navíc naslouchala rozhovorům představitelů protipartyzánských sil. Díky tomu bylo možné odhalit jejich hesla, jejichž přítomnost umožňovala levičákům úspěšné útoky.

Uspořádala také nejméně pět krátkých rozhlasových vysílání, ve kterých se obracela na "uruguayský lid" s revolučními výzvami a osobně distribuovala letáky příslušných

obsah a noviny s hlasitým názvem "Hlavní metlou je kapitalismus".

Poté, co byla "odhalena", uprchla do Chile, kde pokračovala ve své revoluční činnosti v rámci místních "Rudých brigád". Poté, co se tam ale k moci dostal generál Augusto Pinochet, byla znovu nucena uprchnout do jiných zemí [792] ."

791 Названо в честь казненного испанскими колонизаторами индейского вождяовстанца Тупака Амару.

792 Хачатуров К.А. Из России с любовью. О книге «Женя Думнова. Любовь во времена «холодной войны» и воспоминания о ее героине// Латинская Америка. 2005. № 9. С.104.

*Bílá emigrantka - označení pro nekomunistické emigranty, v případě J. Dumnova nepřesné.

V 70. letech ji lze vidět činnou v Allendovské Chile (přesně od května - června 1972, kdy musela utéci z Montevidea) , kde rovněž - jak jsme viděli výše - kromě kulturních aktivit spolupracovala s ultralevicovými teroristy. Pinochetův puč ji přinutil utéci, dostala se do Ženevy ve Švýcarsku, kde dále pokračovala ve své propagandistické činnosti - podporovala např. hnutí proti diktatuře v Mexiku či jiné latinsko-americké národně-osvobozenecké aktivity.  Odkud asi brala prostředky na život ve Švýcarsku?

Za zmínku stojí např. kniha vydaná v roce 1985 v Kolumbii (Bogota) s názvem Afganistán. Historia y lucha de un pueblo, čili Afganistán, historie boje lidu. Podobnou knihu (možná tutéž) o Afganistánu vydala i v Sovětském svazu a to v roce 1986 ve vydavatelství agentury Novosti (Думнова, Евгения. Афганистан: история одного народа).  Také tuto publikaci lze s považovat za jednoznačně spojenou s činností sovětské propagandy, dost možná šlo o tzv. aktivní opatření civilní rozvědky, čili I. správy KGB.

Jak je vidět z přiložených screenů, knížku vydal Kulturní Kolumbijsko-sovětský institut, čili nepochybně šlo o státní sovětskou propagandu, jejímž účelem bylo ospravedlnění sovětské invaze do této země. Boje sovětských okupačních sil se vzbouřenci trvaly až do roku 1989, je tudíž zjevné, že kniha Dumnové měla sloužit sovětským politickým cílům. 

Ke konci 80. let až do své smrti žila Dumnova opět v Uruguayi. V letech 1973 - 1984 tam totiž panovala jakási pseudodiktatura pravicového typu a pro komunisty tam situace nebyla zrovna příznivá. Emigraci strávili především ve Švýcarsku, kde Mario Jaunarema pracoval pro OSN.

Kdy se opět usadili v Uruguayi, manželé Jaunarena a Dumnova rádi přijímali všelijaké levicové intelektuály a patřili k ozdobám levicových elit v Montevideu. Ke konci života Jaunarenu dostihla nevyléčitelná rakovina, proto se jeho manželka  rozhodla ukončit jeho trápení a 6. července 2000 ho zastřelila několika zásahy do hlavy (hlavu mu údajně přikryla polštářem), následně věc oznámila policii a než tato stačila na místo přijet zastřelila i sebe. Takto o tom referoval dobový tisk v Montevideu. Údajně to bylo z lásky. 

Jakkoliv se samo nabízí, že Dumnova byla (nebo musela být) agentkou KGB, nelze to nijak dokázat nějakými prokazatelnými fakty či důkazy. Jisté je, že celý život věrně a důsledně  realisovala politiku Komunistické strany Sovětského svazu, že plnila i zadání, která lze označit jako aktivní opatření - čili taková opatření, která organisovala  a financovala tajná služba (patrně KGB), čili musela mít nějaké spojení s touto službou.  Někdo ji musel řídit, poskytovat prostředky, úkolovat, určovat kam má jít a co tam má dělat. 

A zdá se, že je poměrně jednoduché určit, kdo ji vlastně mimo jiné v minulosti řídil. Byl to s nejvyšší pravděpodobností již zmíněný Karen Chačaturov. Tento muž je uveden na tzv. Barronově seznamu důstojníků KGB, které se americkému novináři (s podporou CIA) podařilo identifikovat, k tomuto důstojníkovi  je u Barrona uvedeno: KHACHATUROV, Karen: Uruguay 57-62; Brazil 65.  Podle ruských oficiálních zdrojů byl Karen Achmetovič Chačaturov  (nar. 1927, zemř. 2005) - ruský publicista, vědec - expert na Latinskou Ameriku, učitel, veřejná postava. Je doktorem historických věd, profesorem Diplomatické akademie ministerstva zahraničních věcí Ruské federace (MGIMO), předsedou Ruského výboru pro spolupráci s Latinou Amerikou, autor mnoha knih, včetně autobiografických "očních poznámek" (1996) a "Latinskoamerických lekcí pro Rusko" (1999). Tento autor a novinář ve své stati napsal, že J. Dumnovu znal dlouhá léta, znal ji velmi dobře. "Potkal jsem ji velmi dávno a udržoval s ní vztah po mnoho desetiletí. Byla to jedna z nejúžasnějších žen, jaké jsem kdy poznal. A v každém případě nejmimořádnější." Z textu vyplývá, že ji poznal v Montevideu v padesátých letech.

Jeho vzpomínky na Jevgeniji Dumnovu jsou pozoruhodné a cenné, protože uvádí některé detaily, které mnohé vysvětlují.  Tak např.: 

Během studené války těžko hledala dobře placenou práci. "Když oznámila svůj sovětský původ, okamžitě jí zabouchli dveře před nosem," poznamenává S. Israel (str. 58). Zdálo se, že hledač pravdy si schválně žádá o potíže. Mario Jaunarena byl jako zkušený stenograf pravidelně na základě smlouvy zván na zasedání Valného shromáždění OSN a dalších mezinárodních organizací. Žeňa vždy doprovázela svého manžela. Jednoho dne v jedné z knihoven v New Yorku vykopala dokumenty s negativním hodnocením americké politiky a vydala odpovídající článek v Uruguayi. Okamžitě následovaly represálie. Mario měl mnoho let zakázáno účastnit se zasedání Valného shromáždění OSN a jeho personální spis OSN obsahoval následující poznámku: "Poraďte se s panem Coxem, než s ním podepíšete smlouvu" (str. 59). FBI provedla vyšetřování a důkladně vyslechla jednoho z Ženiných strýců Bakhrušina, který žil v Brooklynu v New Yorku.

Ale Žeňu to nezajímá. Dává na odiv svou nezávislost a nebojácnost. Politické sympatie a antipatie manželů Jaunarenových jsou jednoznačné. Její sestra Natalja Vasiljevna Sugak, která žije v Mytišči, mi řekla, že Žeňa v jednom ze svých dopisů sebevědomě tvrdila: není nic horšího než kapitalismus... Zlatý věk "tlusté krávy" už dávno upadl v zapomnění. Přiznala: "Nikdy jsem neměla pocit, že patřím k nějaké politické straně, byla jsem jen bojovnice, svobodná střelkyně" (s. 100).

Nejlepší přátelé Ženi jsou Tupamaros. Tito městští partyzáni okrádali banky, unesli velvyslance, zajali další prominentní rukojmí, vytvořili podzemní "lidové vězení", čímž nevědomky tlačili uruguayskou armádu k převratu...

Dále pak jsou informace takřka totožné s již citovaným Balmasovem. 

Čili co? poskytovala úkryt teroristům a vrahům a měla stále sovětský pas? Totéž pak dělala v Chile - ergo spolupracovala s extrémisty v době, kdy dokonce KGB tuto formu boje proti kapitalismu (jak se zdá) nepodporovala.  V té době to Kuba propagovala násilné revoluce na latinsko-americkém kontinentu, ale Sovětský svaz a jemu podřízené komunistické strany s tímto způsobem boje tehdy nesouhlasily.  To ostatně způsobilo jistý rozkol mezi některými  komunistickými stranami a Havanou.

Zvláštní. 

Její manžel měl pro každou rozvědnou službu dosti zajímavou práci, měl přístup k různým diplomatickým záležitostem, zvláště v OSN byla jeho pozice velmi lákavou pro sovětskou rozvědku. Na druhou stranu její vazby na teroristy jsou opravdu rozvědně velmi riskantní, jenže zde je třeba si klást otázku, odkud vzala prostředky na technické vybavení, které ji umožňovalo provozovat ve svém bytě bezpečnou skrýš pro bandity a hlavně provozovat odposlouchávací zařízení, s jehož pomocí sledovala kroky policie. Odkud to sebezapření - nenáviděla kapitalismus, ale zuby nehty se držela v kapitalistické části světa. Odkud brala prostředky na život v emigraci. Odkud měla zbraň se kterou zastřelila muže a pak sebe? Zdá se, že na tyto otázky nevědomky odpověděl K. Chačaturov - vypadá to, že on mohl být řídícím důstojníkem nebohé Ženi, který ji dával rozkazy i prostředky na její činnost. Asi ne jediným. To zpravodajská praxe vylučovala. Ostatně od roku 1962 ji musel řídit někdo jiný. Byl to s nejvyšší pravděpodobností další sovětský důstojník, pracující na sovětské ambasádě jako kulturní ataché, čili Leonid Makarčenko (v Montevideu působil, dle Barrnona, v letech 62-66; a pak v Chile 69-72). V dokumentaci uruguayské tajné služby SID existuje totiž záznam o tom, že Makarchenko byl v kontaktu s Jaunaremou. 

Ruská dáma Jegenija Dumnova svou oficiální, či legální činnost nezastírala, vše dělala veřejně, k čemuž měla poměrně přesvědčivou legendu - manželské pouto s Uruguaycem a srdceryvnou story o tom, jak nelidský komunistický režim po druhé světové válce tomuto svazku nepřál, ale navzdory všem potížím se páru podařilo svrhnout okovy komunismu a žít pak šťastně na druhé straně železné opony. Dumnova celý život obětovala propagaci komunismu. Nakonec i skončila jako opravdová komunistka, zastřelila manžela i sebe.

Jako doplněk zde publikuji screen z publikace The southern oceans and the security of the world, autor: Patrick Wall, (London Stacey International, 1977) kde se tvrdí, že Komunistická strana Uruguaye po počátečním odporu k ozbrojeným formám boje s kapitalismem se rozhodla infiltrovat a ovlivňovat teroristické hnutí Tupamaros. K zatčení vůdce hnutí Sendica údajně přispěla zrada agentů, mezi nimiž měla být kouzelná blondýnka středního věku zvaná Dumnova.  V důsledku zatčení Sendica kontrolu nad Tupamaros měl převzít komunista Rosencoff (mimochodem, původem to byl polský Žid, jeho rodiče emigrovali v 30. letech z Polska do Uruguaye, kde se jim narodil mj. syn Maurico Rosencof), který v 60. letech jezdil do Havany, kde dostával prostředky pro Tupamaros. 

To by znamenalo, že  sovětská občanka E. Dumnova mohla odehrát jakousi roli v převzetí kontroly komunisty nad teroristickým hnutím Tupamaros. 

Vladimír Petrilák

Co se nepovedlo?

O sovětské občance Dumnové existují již dva dokumentární filmy, jeden argentin sko - uruguayský La dama rusa režisérky Laury Bondarevsky a druhý ruský, natočený pro televisní kanál Rossija 1 Sergejem Briljovem, ruský film je z roku 2023, věnuje se především vojenským převratům v Jižním kuželu (čili Chile, Argentina a Uruguay), ale Jevgenije Dumnová je zde poměrně hodně exponována jakožto sovětská občanka, která byla u toho ve dvou zemích, v Uruguayi a Chile. Film je možné shlédnout na této adrese.

Významným zdrojem k poznání uruguayské části života J. Dumnové je nepochybně "Archiv teroru v Uruguayi", čili produkt jakési divoké lustrace, kdy neznámá osoba na internetu zveřejnila část rozsáhlé dokumentace bezpečnostních složek z dob vlády vojenské diktatury (ale i po tomto období). Jde o nekomentované "holé" dokumenty hlavně tajné policie, které tato shromažďovala na všechny podezřelé osoby, čili komunisty, socialisty, členy teroristických organisací či cizince.